9. kapitola
NEJHORŠÍ NOC ŽIVOTA
Aiko i Takahiro seděli u stolu a obědvali. Teda obědval spíš jenom Takahiro. Aiko se v tom rýpala a přehrabovala, dívala se na to jako by to byl nějaký jed nebo něco ze školní jídelny. Přitom byl Takahiro dobrý kuchař.
„Ai, musíš jíst.“
„Nemám hlad.“
„Ai…když nebudeš jíst, bude ti špatně.“
„No a?“
„A když ti bude špatně, nebudeš se moct vrátit k Yamatovi.“
„Cože?“ Aiko zvedla hlavu od svého talířku a zkoumavě se na svého bratra dívala, v očích malé jiskřičky.
„Rozhodl jsem se, že v pondělí zajdu do školy a zruším tvůj přestup. A ještě dneska se budeš moct přestěhovat zpátky.“
„Vážně?“ ožila Aiko.
„Jo. Ale jedině pokud toho aspoň polovinu sníš.“ Takahiro ukázal vidličkou do jejího plného talířku. Po tom, co se v tom půl hodiny přehrabovala, to vážně vypadalo jako ze školní jídelny, ale Aiko se i tak s radostí pustila do jídla. Už se nemohla dočkat, až se vrátí zpátky k tomu úchylnému idiotovi. Takahirovi zazvonil mobil. Zvedl to. Párkrát odpověděl ‚ano‘, potom vyděšeně vyvalil oči a spadla mu čelist. Zmáčkl červené tlačítko a položil mobil na stůl. Podíval se na Aiko.
„Ai…“
„Co je? Stalo se něco?“
„Yamato měl autonehodu. Doktoři mu dávají maximálně desetiprocentní šanci…že to přežije.“
„C-cože? T-to je vtip, že? Takahiro!“
„Není.“
„Ne. Yamato…“ Aiko se zvedla ze židle, šla nahoru, za chvilku se vrátila a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Do nemocnice.“
„Vždyť nevíš, do které! Počkej, jdu s tebou.“
---v nemocnici---
„Jak je na tom?“ zeptala se Aiko s nadějí v hlase doktora.
„Je zázrak, že to vůbec přežil. Jeho zranění jsou velmi vážná. Ale jestli přežije noc, dostane se z toho.“
„Jestli přežije…?“ zopakovala, dech se jí skoro zastavil.
„Ano. Ale…moc velké naděje si nedělejte. Pravděpodobně…“
Aiko sklopila hlavu k zemi. Jestli přežije noc…
Sestřička je zavedla za Yamatem. Aiko chvilku stála na místě jako přibitá, nedokázala se pohnout. Takahiro na tom byl podobně. Aiko se vzpamatovala jako první, tiše přisunula k jeho posteli židli a posadila se na ni. Opatrně vzala jeho ruku, ze které nevedly žádné hadičky k přístrojům, do svých dlaní. Při pohledu na toho domláceného, bezbranného kluka, který byl hadičkami připojený k různým přístrojům, se nedokázala ubránit slzám. V uších jí zněl pípavý zvuk přístroje značící činnost jeho srdce.
„Yamato…ty idiote…“ zašeptala skoro neslyšně. Slzy jí stékaly po tvářích a dopadaly na jeho ruku.
Takahiro si stoupl za ni. Nechtěl, aby viděla, že i on má co dělat, aby se nerozbrečel.
„Měli bysme jít.“ řekl po chvíli tiše.
„Já nejdu. Zůstanu tady přes noc.“ zašeptala. Neměl sílu mluvit hlasitěji.
„Musíš jít do školy.“
„Oni pochopí, když nepřijdu, protože umírá kluk, kterého miluju. Chci být s ním. Možná je to naposled. Tak mě nech.“
„Dobře.“ Takahiro věděl, že snažit se jí to rozmluvit, by nemělo žádný smysl a teď opravdu neměl náladu se s ní hádat. Neměl náladu na nic. Se sklopenou hlavou odešel z pokoje a nechal s ním Aiko samotnou.
Aiko nedokázala zastavit slzy. Yamato…neopovažuj se umřít! Ty musíš žít! Proč…proč ty…?
„Yamato…“ vzlykla tiše. Mám pocit, jako by mi někdo pomalu rval srdce z hrudi. Tak pomalu, jak jen to jde, aby to co nejvíc bolelo. Tohle je konec? Vždyť jsme ještě ani nezačali pořádně žít. Proč to musí skončit takhle? Proč tak brzy? Má celý život před sebou! Proč sakra nejezdíš opatrněji, ty idiote? Proč mi tohle děláš? Proč se tohle muselo stát? Já tě miluju, idiote! Nedal jsi mi ani příležitost ti to říct. Já…budu tady…budu s tebou…budu tě držet…až do konce…až dokud…dokud tvoje srdce nepřestane bít…Prosím, řekněte mi někdo…že je všechno v pořádku. Že se z toho dostane, že to nic není. Říká se, že naděje umírá poslední, ale já mám pocit, jako by už dávno umřela. Jako by už žádná nebyla. Mám pocit, jako bych umírala i já. Yamato…prosím…neodcházej! Ty musíš žít! Tohle nemůže být konec…Jsi příliš mladý na to, abys odešel…prosím, zůstaň se mnou…
---ráno---
Aiko byla na židli stočená do malinkatého klubíčka jako kotě. Kolena si tiskla k hrudníku a objímala pažemi, hlavu opřenou o kolena. Spala.
„Slečno!“ zatřásl s ní jemně doktor, aby ji vzbudil.
Výjimečně se někomu povedlo vzbudit Aiko na první pokus. Aiko otevřela oči, spustila nohy na zem a podívala se na osobu, která ji vzbudila. Oči měla zarudlé od pláče. Usnula až k ránu. V tu chvilku by ji vzbudilo, i kdyby spadl na zem špendlík.
„Mám pro vás dobrou zprávu.“ oznámil jí s úsměvem doktor.
„Je mu líp?“
„Z toho nejhoršího je venku. Ten kluk má víc štěstí než rozumu.“ usmál se doktor. „Z jeho auta v podstatě nic nezbylo. Ale on se drží.“ podíval se na Yamata a pak zase na Aiko. Jděte domů. Odpočiňte si.“
Aiko se pousmála a přikývla. Tohle byla ta nejhorší noc jejího života. A Yamatova taky. Rozhodující noc.
---doma---
„Jak je Yamatovi?“ bylo první, na co se Takahiro zeptal, sotva Aiko vešla na chodbu.
„Dostane se z toho.“ usmála se.
„Díkybohu.“ vydechl s úlevou Takahiro. Přejel Aiko pohledem. „Jdi si lehnout.“
„To je poprvé, co mě posíláš do postele přes den.“
„A taky naposled.“
Aiko už byla na cestě ke schodům, když ji Takahiro zastavil.
„Aiko?“
„Co je?“
„Chci si s tebou promluvit.“
„O čem?“ Aiko se otočila zpátky ke svému bratrovi a zamířila na gauč. Zahučela do něj jako do vody a založila si ruce na prsou.
„Omlouvám se. To, jak jsem tě odvezl od Yamata, ode mě bylo opravdu sobecké a bezohledné. Mělas pravdu. Nebral jsem na tebe ohled. Bylo to ode mě hnusné.“
„Jo. To bylo.“ uznala Aiko a kývla hlavou.
„Ale teď tady musíš zůstat, dokud Yamata nepustí domů.“
„To nějak zvládnu.“
„Je mi to líto. Neuvědomil jsem si, že ho doopravdy miluješ. Kdybych tě neodvezl…nemusel by teď Yamato ležet v nemocnici.“
„Jak to myslíš?“
„Jel pro tebe.“
„Jak to víš?“ zeptala se Aiko překvapeně.
„Kam jinam by jel? Školu má opačným směrem, dům taky. Jel si tě vyzvednout. Já můžu za to, že málem umřel.“
„Nemohls vědět, co se stane.“ zamumlala tiše a zvedla se z gauče.
---o 4 dny později---
Yamato se pořád neprobral. I doktorům se to zdálo divné, věděli, že něco není v pořádku. Jen nevěděli co. Aiko si zase začínala dělat čím dál větší starosti. Zase přestávala jíst, mluvit, o cokoli se zajímat. Celé noci nespala a ráno pak vypadala, jako kdyby proletěla větrákem. A nejhorší na tom bylo, že ji to vůbec nezajímalo. Takahiro i Mix o ni měli strach. Mix navíc ani nevěděla, proč to všechno. O Yamatově nehodě neměla nejmenší tušení. Nikdo jí to neřekl. Aiko jí prostě řekla, že bydlí u Takahira, protože Yamato potřebuje klid na práci. Nechtěla o tom s nikým mluvit.
„Ai…nechceš mně něco říct?“ zeptala se jí Mix snad po stopadesáté o přestávce.
Aiko jenom zavrtěla hlavou Najednou jí zazvonil mobil. S nadějí o očích to zvedla.
„Ano?“
Volali jí z nemocnice. Yamato se konečně probral. Aiko se rozzářily oči, po tváři se jí roztáhl šťastný úsměv. Hned, jakmile zavěsila, popadla svůj školní batoh a vystřelila ze třídy.
„Hej, kam jdeš?“ volala za ní Mix.
„Musím si něco zařídit! Zítra přijdu, neboj!“ houkla a už se za ní jen zaprášilo. Ani si nezanesla batoh domů, šla rovnou do nemocnice. Takahiro už tam byl.
„Slečno, musím vás upozornit.“ spustil doktor.
„P-proč? Stalo se něco?
„To nevíme, ale vypadá to, že si na nic nepamatuje. Ví, že měl autonehodu, ví i proč, ale nemá ponětí, kam nebo za kým jel. Je možné, že je to to jediné, co si nepamatuje, kvůli šoku, ale je také možné, že si nepamatuje vůbec nic. Možná vás ani nepozná. Někdy se to stává. V tomto případě…paměť se může někdy po nějaké době vrátit sama, někdy stačí třeba jen říct jedinou větu, která v něm vyvolá vzpomínky…a někdy si nemusí vzpomenout vůbec.“
„On…ztratil paměť?“ vykoktala Aiko.
„Je to možné, ale nechci dělat předčasné závěry. Nejlepší bude, když za ním půjdete a uvidíme, co si pamatuje.“
Sourozenci se strachem stáli před Yamatovým pokojem. Nevěděli, co budou dělat, jestli si opravdu nic nepamatuje, jestli je nepozná.
„Jdeme?“ odhodlal se Takahiro.
„Jo.“ Aiko se zhluboka nadechla a vešli.
„Ahoj.“ pozdravila ho Aiko s úsměvem.
Jeho zkoumavý pohled se ani jednomu ze sourozenců vůbec nelíbl. Tušili, že jejich nejhorší obavy se vyplnily. Yamatovy oči mluvily za něj: snažil se vzpomenout, jestli je zná. Marně.
„Promiňte, slečno…kdo jste?“