8. kapitola
BEZOHLEDNÝ SOBEC
Yamato s Aiko seděli u stolu, Aiko se rýpala v čokoládových lupínkách v mléku tak dlouho, dokud z nich neudělala kaši, Yamato popíjel kávu.
„Mám pro tebe jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“ oznámil jí Yamato. „Kterou chceš slyšet první?“
„Tu dobrou.“ rozhodla se Aiko, aniž by zvedla hlavu od své lupínkové kaše.
„Policie zatkla tvého otce. Ke všemu se přiznal.“
„On se sám udal?“ vytřeštila Aiko oči.
„Ne.“
Aiko pochopila. „A ta špatná?“ zeptala se a strčila si do pusy plnou lžičku lupínkové kaše.
„Takahiro si tě chce vzít k sobě.“
Aiko zaskočilo a začala se dávit. Kašlala jak o život. Přestala a podívala se na Yamata nevěřícným pohledem.
„To je vtip, že?“ Doufala, že odpověď bude ano.
„Ne. Chce, aby ses přestěhovala ještě dneska. Prý, abys měla dost času si zvyknout, než půjdeš do školy. Sobota je podle něj ideální den na stěhování.“
„Já nechci!“
„Myslíš si, že já jo? Taky chci, abys tady zůstala. Pokusím se ho přemluvit. Nevzdám se tě.“
Aiko se usmála. Nechci pryč! Mám Takahira ráda, ale vždyť se s ním můžu kdykoliv sejít.
Ozval se zvonek, což Aiko způsobilo další záchvat kašle. Yamato se zvedl od stolu a šel otevřít.
„Doufám, že to není Takahiro.“ zamumlal po cestě ke dveřím.
Jeho nejhorší obavy se ale potvrdily.
„Čau, ségra!“ pozdravil ji vesele, aniž by vůbec tušil, jak se právě teď cítí. „Copak? Jsi nějaká smutná.“
„Víš…Takahiro…já chci zůstat tady.“ vysvětlila.
„Co? Proč? Ne.“
„Takahiro…“ zakňučela.
„Ne. Yamato má práci. Nemůžeš ho otravovat.“
„Ale-“
„Nebuď jak malá, Ai.“¨
„Takahiro, chci si o tom s tebou promluvit.“
Posadil se na gauč, Takahiro naproti něj.
„Víš, i já bych byl radši, kdyby tu Aiko zůstala. Neotravuje mě. A už si tu zvykla.“
„Yamato, bude pro ni lepší, když bude bydlet u mě.“
„Jsi si jistý? Takahiro…a kdo mně bude vařit? Umřu bez ní hlady! A neumím ani zapnout pračku! To mně neuděláš!“
„A jak jsi teda žil předtím?“
„Na obědy jsem chodil do školní jídelny a o víkendech mně nosila jídlo milá sousedka!“
„Myslíš tu stíhačku?“
„Jo! Teda né! Tu né, myslím sousedku odnaproti!“
„Tam bydlí chlap.“
„Má manželku.“
„Nemá.“
„Ale já myslím jinou odnaproti!“
„A kdo ti teda pral?“
„Já. Na stopadesátý pokus jsem se to naučil, ale za tu dobu, co tu mám Aiko, už jsem to zapomněl.“
„Yamato, přestaň si vymýšlet. Chceš, aby tu Aiko zůstala jenom proto, aby ti dělala služku.“
„Já ji mám rád.“
„To říkáš teď. Za týden, měsíc tě přestane bavit.“
„Takahiro!“ okřikla ho Aiko.
„Promiň, ale je to pravda, ségra.“
„Jestli si ji odvezeš, do týdne jsem u tebe a je mně jedno jak, ale prostě si ji odvezu zpátky ke mně. I kdybych tě měl omráčit a Aiko unést.“
„Tak to vyzkoušíme.“ Obrátil se ke své sestře. „Jdi si sbalit věci.“
---u Takahira doma---
Aiko ležela na posteli ve svém novém pokoji a zírala do stropu. Bylo tu smutno. Ticho. S Yamatem se nenudila. Bylo tam veseleji.
„Ai, večeře!“ zavolal ji Takahiro z kuchyně.
„Strč si ji někam.“ zasyčela Aiko.
„Aiko!“
„Nechci večeřet! Nemám hlad!“ houkla.
Takahiro vyšel nahoru, zaklepal, a když Aiko dlouho neodpovídala, vešel. Rozsvítil a posadil se na kraj postele.
„Zhasni.“
„Ai, chápu, že jsi naštvaná, protože sis tam už zvykla a protože nesnášíš stěhování, ale nechci, abys u něho zůstala dlouho. Sice je v pohodě a věřím, že na tebe byl hodný a máš ho ráda, ale nechci, aby tě nakazil úchylností.“
„Já už jsem nakažená až moc.“ zavrčela tiše. Nic nechápeš, idiote! Myslíš si, že ho mám ráda jako bráchu nebo kámoše? Tak to se teda sakra pleteš! Kdybys mě aspoň nechal ti to vysvětlit, kdyby sis poslechl můj názor, zkusil se na to podívat mýma očima a pak se rozhodl, možná bych s tebou i mluvila! Ale ty si prostě přijdeš, nic tě nezajímá a jen tak si mě odvezeš pryč! Myslíš si, že budu skákat radostí? Že se to časem spraví? Že jsem naštvaná proto, že nesnáším stěhování? Ne! Jsem naštvaná proto, že sis mě ani neposlechl! Jo, je fajn, že se o mě zajímáš, ale snad mám taky právo říct svůj názor! Neposlouchals ani Yamata. Tak se nediv, že jsem naštvaná!
„Ai, měla bys jíst.“
„Nechci. A zhasni!“
„Ai…“
„Zhasni!“ zopakovala.
Takahiro se zvedl a poraženě odešel. Aiko neměla na nic chuť. Neměla chuť na jídlo, nechtělo se jí ani do vany, jen ležela a pořád hypnotizovala strop.
Doufám, že Yamato dodrží, co slíbil a do týdne si pro mě přijede. Aiko se překulila na bok, zavřela oči a za chvilku usnula.
---neděle---
„VSTÁVEJ!!“ bylo první, co Aiko ráno uslyšela.
„Nech mě spát, Yamato.“
„Já nejsem Yamato! Já jsem Takahiro!“
A jo, jsem u bráchy. Ach jo.
„To je jedno. Prostě mě nech spát.“
„Okamžitě vstávej, už je snídaně!“
„Kolik je hodin?“
„Jedenáct!“
„Vrahu!“ zamumlala a zabořila obličej do polštáře.
„Jestli okamžitě nezvedneš zadek a nepůjdeš dolů, nezbyde ti snídaně.“
„Stejně nemám hlad.“
„Jak chceš.“ Takahiro za sebou ani nezavřel dveře, při odchodu z pokoje nezapomněl rozsvítit.
Aiko se vedraly do očí slzy. Posadila se, hodila na sebe první oblečení, co se jí dostalo pod ruku a sešla dolů. Ani se nesnažila zamaskovat slzy.
„Bolí tě něco?“ zeptal se jí vyděšeně Takahiro.
„Ne.“
„Tak proč brečíš?“
„Vidíš? Yamato by mě obejmul a pohladil po vlasech!“
„Taky tě můžu obejmout.“
„Ani se nepřibližuj!“ vykřikla Aiko, postavila se do pozice s široce rozkročenýma nohama, rukama udělala kříž. Chvilku tak zůstala, pak povolila, otřela si slzy a posadila se na gauč.
„Co chceš ke snídani?“
„Nic. Nemám hlad.“
„Aiko, musíš jíst.“
„Nechci.“
„A co teda chceš?“
„Toho úchylného idiota, kterého miluju.“
„Není to trochu silné slovo?“ uchechtl se Takahiro.
„Není. Co ty víš? Myslíš si, že víš všechno, ale nevíš absolutně nic! Nemáš ani tušení, jak se cítím! Jak bys taky mohl, že? Tebe nikdo neodvezl pryč, když sis někde konečně zvykl a zamiloval se do úchylného idiota, který je schopný tě ráno hodinu budit! I přesto umí být hodný a jemný! No a co, že je úchylný? Já ho mám ráda a nevadí mně to! Mně je jedno, že ty si myslíš, že by to pro mě nebylo dobré! A teď ho kvůli tomu, že tam nejsem, možná zavřou!“
„Proč?“
„Řekla jsem jeho sousedce, že pracuju v ústavu pro psychicky postižené zločince a že ho hlídám! Takže je dost možné, že když mě tam delší dobu neuvidí, půjde ho znovu udat a tentokrát už se z toho tak snadno nedostane!“
„Znovu? Ona už ho někdy udala?“
„Jo! Kvůli mně!“
„On by se z toho nějak dostal.“
„A co škola? Co kámoši? Co Mix? To jí mám prostě jen tak napsat esemesku: Promiň, Mix, ale už se ve škole nikdy neuvidíme, protože můj debilní bratříček mě ani nenechal se rozloučit, než si mě odvezl?! Jo, tak tos vymyslel opravdu geniálně! A škola? Cesta do školy mně bude trvat skoro půl hodiny metrem! Kdybych chtěla jít pěšky, musela bych vstávat tak v pět ráno! Ale tohle je pro mě lepší, protože s Yamatem bych mohla asi chytit vzteklinu! Tobě je úplně jedno, že tady nikoho neznám a ani netrefím k metru!“
„Zařídil jsem ti přestup na jinou školu. Budeš to mít stejně daleko jako předtím. A Mix za tebou bude moct jezdit, i ty za ní. Za Yamatem taky. A neboj se, časem si tu zvykneš a vyznáš se tu.“
„To mě vůbec neposloucháš, nebo jsi opravdu tak natvrdlý?! Já se ti celou dobu snažím říct, že to, cos udělal, bylo vůči mně sobecké a bezohledné! Budu za nimi moct jezdit? Jak často? Jednou týdně? Jednou týdně dvě hodiny s Mix a dvě hodiny s Yamatem? To je trochu málo, nemyslíš? Pf, nemyslíš. Ty totiž vůbec nemyslíš! Je sice pěkné, že o mě máš strach a chceš se o mě starat, ale zkus při tom brát ohledy i na mě!“
„Ai…“ Takahiro se nestačil divit, co mu jeho sestra řekla. Ale když se na to díval zpětně, uvědomoval si, že všechno, co mu řekla, je pravda. To, co udělal, bylo sobecké a bezohledné.