1. kapitola
Po 10-ti rokách zase sourozenci
Utíkala jsem temnou uličkou hlavního města jižní Koreje. Batoh, který jsem měla přehozený přes jedno rameno mi pořád padal. Za mnou utíkala celá parta policajtů. Oni si snad nedají pozor. Podívala jsem se za sebe.
„Bylo to jenom auto jejda! Můžete si koupit další!“ křikla jsem po nich a utíkala dál. Mělo by to být někde tady... Zabočila jsem za roh a stála před velkou budovou. Podívala jsem se za sebe jestli za mnou pořád utíkají. Nezklamaly. Vplížila jsem se dovnitř a tam další ochranka.
„Všude ochranka!“ protočila jsem oči a když mi jedna přerostlá chlupatá opica zaterasila cestu, proklouzla jsem jí pod nohama.
„Yes!“ zajásama jsem a utíkala se schovat do davu. Jsem tady! Konečně! Podívala jsem se na hodinky. Je 20:40. Už by měli končit.
„B.A.P! B.A.P! B.A.P!“ ozývalo se ze všech stran.
Už je to 10 roků bráško...Stýskalo se mi. Teď jsem tady a už zůstanu s tebou! Doufám teda...
Bylo mi 5 a Himchanovi 11 když se naši rodiče rozváděli, protože taťka mamku bil. Mamka ho nikdy neudala, protože je na to moc hodná a tak se s ním jenom rozvedla. Já a Himchan jsme byli snad jediní sourozenci, kteří se nehádali, teda...hádali, ale třeba jenom když jsme si brali hračky a nebo když jeden druhému nechtěně dali pěstí. Zasmála jsem se sama pro sebe. Ach jo.. už to je 10 roků... Ty si s mámou odjel do Soulu a já musel zůstat doma s taťkou, který chodil každý den domů opilý. Táta si mě vybojoval při soudu a mamka proti němu neměla nejmenší šanci. 10 roků bráško! 10 roků jsem tě neviděla... A teď nastal ten den.. kdy se spolu konečně setkáme!
Z myšlenek mě probudil dav lidí, kteří se tlačili směrem k východu.
Když už polovina lidí byla venku do místnosti vletěla ochranka. A jsou tu zas. Zase nezklamaly.
„Tam je!“ vykřikl jeden z nich a ukázal na mě. Vyplázla jsem jazyk a běžela do zákulisí.
„Jste pomalí hošani!“ ušklíbla jsem se a otevřela dveře do místnosti kde byli i B.A.P. V ten moment mě za zápěstí chytila největší tlustá, chlupatá, namakaná opica. Členové skupiny překvapeně zůstali stát na místě.
„Hej! Pusť mě ty zarostlá gorilo!“ vztekala jsem se a nohama se zapírala o něj. Nic. Ani s ním nehlo. Batoh mi spadl z ramene.
„Tady nemáš co dělat mladá dámo.“ pohrozil mě.
„Pche! Ale mám! Musím si něco vyřídit!“ odsekla jsem ale to už mě chytila další gorila.
„Ehm..můžu se zeptat s kým? Si chceš něco vyřídit?“ zeptal se Himchan.
„S tebou!“ zakřičela jsem a kroutila se v zajetí ochranky.
„Se mnou?!“ nechápal a ostatní členové napjatě sledovali situaci.
„Jo !Sakra! Ty si mě nepamatuješ?! … Himchane! Bráško! To jsem já...Kim!“ zaječela jsem.
„Kim?!“ překvapeně vykulil oči. Zarostlá opica mě sevřela ještě víc a já sykla bolestí, protože jsem tam zrovna měla velkou krvavou rýhu, kterou mi udělal taťka rozbitou flaškou, když jsem odjížděla.
„Pusť ji!“ zavelel Himchan, ale opice ne a ne mě pustit. Gorila mě stiskla ještě víc a já se neovládla a nohou ho kopla pod koleno.
„Ty šmjede! To bolí!“ zaječela jsem a do očí se mi od bolesti hrnuly slzy.
Himchan hned zareagoval a odtrhl ze mě ochranku. Svalila jsem se na zem a držela se za rameno . Na triku se mi udělal krvavý flíček. Himchan mě chtěl pomoct se postavit, ale já ho odstrčila.
„Proč si mě tam nechal?! Proč?! I když si věděl, že bil mamku tak si mě tam nechal! Ani nevíš jak jsem trpěla! Každý den chodil domů opilý a na druhý den jsem vždy měla buď modřinu nebo jizvu!“ vyjela jsem po něm. Himchan jenom sklopil oči a nevěděl co říct.
„To mě, ale ani tak nevadí...“ odmlčela jsem se a přiložila si kapesník ke krvavému místu. Himchan se ke mně sklonil.
„To co mě vadilo nejvíc bylo to, že už tě asi nikdy neuvidím! Toho brášku, kterého jsem měla tak moc ráda! Toho, s kterým jsem měla ty nejlepší zážitky! Ani nevíš jak se mi moc stýskalo! Už od té doby co jsi odjel jsem čekala až se taťkovi někdy postavím a uteču za tebou!“ polkla jsem a ukápla mi slza.
„Já...já nemohl nic dělat. Bylo mi teprve 11 a později mamka onemocněla a já se o ni musel starat, ale.. pořád jsem na tebe myslel a doufal, že se ti nic nestalo. Že ti ten debil nic neudělal! Bál jsem se o tebe!“
„Vím, že umřela..... A za vinu, že jsem tam zůstala ti nedávám, ale ...bylo to pro mě těžké! Nikdy jsem nikomu nic neřekla, protože by to stejně nepomohlo. Nikdo by mě nevěřil. Každou noc..jsem si říkala: To vydržím!..vydržím to...Zvládnu to...., ale já to nezvládala.“ sklopila jsem oči. „Hrozně se mi po tobě stýskalo...Cítila jsem se bez tebe jak kdybych neměla půlku sebe. I když si o 6 roků starší než já.. beru tě jako dvojče... Mou polovičku.“ Pohlédla jsem na něj a v očích se mu leskla slza.
„Omlouvám se.“ zamumlal a obejmul mě.
„Neomlouvej se. Jsem ráda, že jsem tě našla.“
„Už nikdy nedovolím aby si tak trpěla...“ přitiskl si mě víc k sobě. Odtáhl se ode mě a pomohl mě na nohy. Utřela jsem si slzu a zadívala se na ostatní členy. Zelo hlavu zabořenou do Daehyunova ramene a popotahoval. Bang s jongupem stáli opření čelem ke stěně a utírali si z očí slzy. Jediný Young jae seděl v křesle a jedl popcorn.
„Lepší než telka.“ zamumlal a nacpal do sebe celou hrst popcornu.
Zasmála jsem se a zvedla batoh ze země.
„Kluci..“ začal Himchan a všichni se na něj podívali. „Chtěl bych vám představit mou o 6 roků mladší ségru Kim.“ usmál se a ukázal na mě. Všech pět se ke mně nahrnulo a pořád se na něco vyptávali.
„ÉÉÉh...too..“ koktala jsem a pak vykřikla. „Stop! Jeden po druhém.“ oddechla jsem si a posadila se do křesla kde seděl Young jae.
„Himchan nám o tobě hodně povídal...“ začal Daehyun.
„Vážně?“
„Mmmm-Hmm.“ kývl.
„Kolik ti je?“ vyhrkl na mě maknae skupiny B.A.P Zelo.
„15.“ usmála jsem se na něj a už ke mně letěla další otázka.
„Mě taky! Kdy máš narozky?!“ vykulil na mě oči.
„18.10“ řekla jsem nervózně a Zelo mě už chytal za ruce.
„Já jsem 15.10! Ty si jenom o 3 dny mladší než já!“ vyjekl nadšeně.
„S-Super...“ vykoktala jsem ze sebe a pohled mi sjel na Banga.
Mmmm...Pěkný! Zajímalo by mě jestli se mu líbím...
Když Bang zpozoroval, že se na něj dívám, usmál se. Sklopila jsem oči a cítila jsem jak rudnu.
„Je tady nějak horko nemyslíte?“ došla jsem ke dveřím a otevřela je.
Zaječela jsem, odskočila k Bangovi a namáčkla se na něj když jsem uviděla stát ve dveřích policisty. To jsou ti týpci co mě po cestě sem naháněli. Pff...Mají výdrž.
Bang se na mě nechápavě podíval a pak si pohledem změřil celou partu policistů.
„Vydejte nám tuhle slečnu prosím...“ natahoval se ke mně jeden z policistů a já se ještě víc namáčkla na Banga, kterému jsem byla nad ramena. Chytl mě kolem ramen a ruku policisty, která se po mě natahovala odstrčil. Zčervenala jsem.
Pááni..pěkně voní! Musím se ovládat! Nesmím začat fetovat jeho vůni! Nesmím! Ovládej se! …. Sakra! Je ze mě fetka!
„Proč?!“ zeptal se nechápavě Himchan.
„Tahle slečna jela načerno vlakem a když jsme ji chtěli dostat do policejního auta, brutálně zmlátila jednoho policistu a rozbila naše auto.“ vysvětloval.
„To není pravda! .. Teda je...Ale ten policista si začal a to auto překáželo! Já za to nemůžu, že jste ho zaparkoval na blbé místo.“ odsekla jsem a Bang se ušklíbl. Himchan nevěděl co říct. Plácl se do čela a zapadl do hlubin křesla.
„Ehm... omlouváme se za chování Himchanovi sestry a slibujeme, že další problémy dělat nebude.“ usmál se na ně Jong up.
„T-to je Himchanova sestra?“ koktal jeden z policistů.
„Mmm-hmm..“ přitiskla jsem k sobě rty, smrskla obočí a kývla.
„O-Omlouváme se!“ poklonil se a přikázal své bandě aby odešli. „Omlouváme se za vyrušení...“ znovu se omluvil a Himchan jenom mávl rukou, že to nevadí. Já na policistu jen vyplázla jazyk.
„Kim!“ šťouchl do mě Himchan.
„Ano bráško?“ nahodila jsem smutný pohled a nademnou se zjevila svatozář.
„N-Nic...“ vzdychl. Ušklíbla jsem se a chytala barvu člověka. Když v tom....Bang se ke mně sklonil a do ouška mi zašeptal : „Máš ho pěkně omotaného kolem prstu... ty ďáblíku...“ zašeptal a rukou mi prohrábnul vlasy. Znovu jsem chytala barvu rajčete.
„Pff..“ zaprskala jsem a upravila si vlasy, které mě rozcuchal. V ten moment do místnosti vletěl chlápek středního věku, v ruce plno papírů a s někým volal.
„Jo jasně! Tak zatím!“ zavěsil telefon a obrátil se na kluky.
„Kluci! Chcou vás v rádiu „MBC“ ! Volala mě je-“ zastavil se v půlce věty a pak dodal . „Kdo to je?“ ukázal na mě s nechápavým výrazem.
„Moje ségra.“ řekl úplně klidně Himchan.
„ÁÁÁ... co tu dělá?“
„Dělá tady problémy...“ ušklíbl se Bang.
„Ta je roztomilá!“ vyhrkl chlápek, upustil všechno co držel v rukou a tahal mě za škraně.
„Pomoc..“ pípla jsem a kluci se jenom smáli. Chlápek mě s něma různě kroutil a tvářil se hrozně perverzne.
„Jsi tak roztomiláá!“
„Nech mě ty úchyláku!“ štěkla jsem a odstrčila ho. Složil ruce k sobě a pořád se na mě díval tým zvrhlím výrazem. Hladila jsem se po tvářích a dívala se na něj s vražedným výrazem.
„Ehm... To je náš manažer...“ informoval mě Zelo.
„Ten je tak ňuňatej!“ vyletěla jsem směrem k tomu chlápkovi co měl být jejich manažer a začala mu kroutit s tvářema jako on mě. „Ne není...“ odtáhla jsem se a nahodila ďábelský pohled.
„ďábel....“ zašeptal mě zase Bang do ucha.
„Pfff....“ odfrkla jsem si a zase mě zalila vlna horka. Chlápek se tvářil poněkud zmateně, ale dál to neřešil.
„Kluci řidič už čeká....Jdu mu vyřídit, že zachvilku budete. Tak ať tam jste! Ne, že dojdete až za hodinu jak vy to umíte!“
„Jasný, kámo!“ kývl Young jae a začal se i s ostatními oblékat.
Já jenom přešlapovala na místě a sledovala kluky. Když už byli nachystaní vydali se směrem ven.
A na mě zapomněli. Brácha! To si říkáš brácha?!
„Ty nejdeš?“ zeptal se mě udiveně Himchan když jsem stála uprostřed místnosti a nevěděla kam jít. Nervózně jsem kývla a batoh si přehodila přes rameno. Odcupitala jsem z místnosti a následovala ostatní. Young jae se dohadoval se Daehyunem a Zelo skákal Bangovi na záda.
No to né! Neskač po něm! Zelo! Nemám tě ráda!
Sluch jsem nasměrovala směrem k Himchanovi a Jong upovi. Domlouvali se kde budu spát.
„Hele... já se nechci zbavit své postele a ty určitě taky ne. Co ji šoupnout k young jaeovi? Tomu to vadit nebude.“ navrhoval Jong up.
„No to ne! Víš jak je Young jae zvrhlí?!Kdo ví co by tam s ní udělal.“ zamítl Himchan.
„Ale zmlátila policistu!“
„Já vás slyším...A říkám to po druhé a naposledy. On si začal!“ štěkla jsem a odcupitala k Bangovi. Ruce jsem omotala kolem jeho ruky a zastavila ho.
„Bangu, že můžu být s tebou na pokoji? Oni mě chtějí dát k Young jaemu.. a já se ho bojím...“ nahodila jsem pohled týraného jehňátka. Jestli tohle výjde tak jsem génius!
„Ehm.. No.. Já..“ koktal. Himchan s Jong upem se na sebe podívali.
„Proč se mě bojí?!“ nechápal Young jae. Střelila jsem po něm pohled, který jasně naznačoval, že má být potichu.
„No...Bangu nebude ti to vadit? Stejně tam máš moc místa...“ zeptal se nervózně Himchan leadra.
„Ale já tam mám jenom jednu postel...“ Yes! Má jenom jednu postel! To znamená, že manželskou! Super!
„Ale manželskou.. my všichni máme tu jednolůžkovou a ...“ Kim! Ó bóže! Tvé očekávání se vyplnilo.
„Tak já klidně budu spát na zemi... Stejně už jsem zvyklá z toho když jsem bývala s taťkou...Spávala jsem na zemi skoro furt...“ sklopila jsem oči.
„F-Fajn...“ přikývl Bang. Je to tam! Jsem génius! Jsem nejlepší! Jo!
Usmála jsem se na něj a pustila ho.
„Ďáblíku...vím o co ti jde...“ zašeptal mě do ouška a odpochodoval do auta.
„Nevím o čem mluvíš...“ vykulila jsem na něj oči a Daehyun už mě pobízel do auta.
„Proč se mě bojí?“ pořád nechápal Young jae.
„Ale nebojí se tě.“ objasnil mu Bang a prstem mě cvrnknul do čela.
„Pff..“ prskala jsem a mnula si čelo. Bang se zasmál.
Himchan těžce nechápal.
Cesta trvala asi půl hodiny. Divím se, že auto má ještě všechny kola, dveře stále drží a řidič není hluchý.
„Vystupováát!“ zařval řidič.
„Proč tak řve?“ zeptala jsem se Himchana.
„Je hluchý a tak řve po nás.“ informuje mě.
„A víš, že se mu ani nedivím...“ ušklíbla jsem se a následovala svého brášku.
Vešli jsme do velkého domu a první čeho jsem si všimla byla velká hormada oblečení... Nebo spíš, hromady oblečení na každém rohu.
„Brácha...vím, že si byl prase už v dětsví, ale nečekala jsem, že se to tak rozvine.“
„To není jenom moje..Každý tady má kousek nějakého oblečení...Není čas když pořád někam jezdíme...“
A to nejste ani chvilku tady?“ zeptala jsem se a zvedla mezi dva prsty něčí triko.
„Jsme...skoro furt.“ poškrábal se na hlavě.
„Říkal si, že pořád někam jezdíte! A proč si teda neuklidíte?!“
„Šak ano... A nechce se nám.. Ani jeden z nás není typ na uklízení.“
„Aha...Myslím vám tu trochu uklidím abych poděkovala za to, že mě tady necháte... A taky proto, že když tady budu spát nechci aby po mě večer nějaký šváb lezl....bůh ví co ještě jiného.“
Tím samozdřejmě nemyslím Banga.
„Hodná holka!“ rozhrabal mě vlasy Jong up.
„Kim-chan! Ukážu ti kde budeš spát.“ vyjekl Zelo a vzal mě kolem ramen.
„O....K“ nestačila jsem se divit jeho hyperaktivitou. Vedl mě po dlouhé chodbě a zastavil se u dveří na kterých bylo napsáno - „Bang yong guk“. Pomalu je otevřel a popostrčil mě dovnitř.
„Wáu...“ vydechla jsem užasle.
„Dobrý co? Jako jediný z nás má manželskou postel, prej potřebuje víc místa...“ zasmál se.
Určitě si ji pořídil, protože věděl, že příjdu. Zelo si zívl.
„Mno nic.. Jdu spát, jsem hodně unavený … Tak dobrou Kim-chan! Vyspi se dobře.“ poplácal mě po rameni a odešel.
„Dobrou...“ Neměj starost kámo...Já se vyspím líp než vy všichni dohromady.
Prohlížela jsem si pokoj a zastavila se u fotky kde byli všichni členové B.A.P.
Určitě ses měl dobře bráško...Usmála jsem se sama pro sebe a pohled mi sjel na další fotku. Byl na ní Bang s nějakou holkou.
Pěkná...Asi jeho holka...chjoo...Jsem naivní! Jak jsem si mohla myslet, že bych se samotným leadrem B.A.P mohla něco mít. Jemu je 22 a mě jen 15 … Jsem pro něj jen děcko. Vzdychla jsem si.
„Copak? Nejsi ráda?“ vyrušil mě někdo.
„B-Bangu?!“ lekla jsem se až mi srdce skoro vyskočilo. Usmál se na mě a přemístil se k posteli. Vyslekl si triko a sedl si na postel. Zrudla jsem.
„C-co děláš?!“
„Co asi? Jdu spát a pokud ráno nechceš mít kruhy pod očima tak bys měla taky. Co sis myslela?“ změřil si mě pohledem. A já blbá si myslela, že ….! No, radši nekomentuju.
„Já?! N-Nic!“ snažila jsem se to zakecat a pomalu jsem se přesunula k němu na postel. Zasmál se.
Má nádherný úsměv.
„Já klidně budu spát na zemi ...“ sklopila jsem oči. Najednou mě to bylo trapné.
„Ne! Budeš spat na posteli. Chtěla jsi spát tady, ne?“ smál se.
„Jo, ale...“
„Ale co?“ nechápal a podzvedl obočí.
„A-asi...ti..no..možná.. já … nebudu ti tu vadit?“ koktala jsem a přejela mě vlna horka. Vypadala jsem jako rajče. Bang se začal hlasitě smát.
„Ďáblíku...ne, nebudeš mě tady vadit. Sice to pro mě bude nezvyk se nerozvalovat po celé posteli, ale já to nějak přežiju.“ usmál se na mě.
Nějak přežiju?! Oh Bangu! To mě děláš schválně? To jsem tak příšerná? Že nějak to přežiju...pfff...
„To budeš spát v tomhle?“ zeptal se a ukázal na mé oblečení. Měla jsem úzké rifle a mikinu s mickeymousem.
„Asi jo...“ poškrábala jsem se na hlavě a zadívala se na své oblečení.
Bang se zvedla a přešel ke skříni. Chvíli se v ní přehraboval, pak některé věci vyhodil ven a konečně našel co hledal.
„Na!“ hodil po mě velké černé triko s potiskem zajíce.
„Díky....“ pípla jsem a rozhlížela se po pokoji, kam bych se mohla jít převléct. Bang se na mě chvíli díval, pak se ušklíbl a otočil se zády ke mně.
„Přesleč se... nebudu se dívat.“ ušklíbl se. Otočila jsem se pro jistotu k němu zády a shodila ze sebe oblečení. Když jsem si sundávala triko očkem jsem mrkla jestli se nedívá. Samozdřejmě se díval.
„Nedívej se!“ štěkla jsem a hodila po něm své triko. Rychle jsem na sebe nasoukala to jeho a rifle položila k posteli. Bylo mi nad kolena, ale to mi nevadilo. Nádherně vonělo. Takže ho můžu fetovat celou noc!
Bang si sundal moje triko z hlavy a podal mi ho.
„Dobrou...“ lehla jsem si a zavřela oči.
„Dobrou.“ zamumlal a zhasl světlo. Se zavřenýma očima jsem se otočila čelem k němu. Dívá se ně mě? Nebo ne? Mám se podívat? Nebo ne?
Pomalu jsem otevřela oči. Byl otočený čelem ke mně a tiše odchrupoval.
Je tak krásný když spí... Já se asi zblázním!
Na chvíli jsem zavřela oči a když jsem je znovu otevřela díval se na mě. Díky bohu, že je zhaslé. Asi by si mě spletl s tou dekou co má přehozenou přes židli. S krvavě červenou dekou.
Bang se zasmál a já jen uhla pohledem. Zavřel oči. Ještě chvíli jsem se na něj dívala, ale spánek mě ovládl.
Dobrou noc, Bangu...