4.kapitola
PROČ?
Seděla jsem u stolu v kuchyni a s nechutí se přehrabovala ve večeři. Cereálie, které bych jindy mohla jíst pořád, od rána do večera, se mi najednou hnusily. Neměla jsem hlad ani chuť. Na nic. Možná to bylo tím, že vedle mě seděl Bang, ve tváři zase ten jeho povýšený výraz. Měla jsem sto chutí mu obsah mojí misky vykydnout do klína a přetáhnout ho po hlavě pádlem. A myslím, že kdyby mě Jongup sedící po mé levé ruce nevrazil loket mezi žebra, čímž mně přinutil zaskučet bolestí a odtrhnout tak oči od leadera, asi bych to i udělala.
„Co to mělo být sakra?“ zavrčela jsem.
„Vidím ti až do hlavy.“ zamumlal co nejtišeji, přesto se jeho hlas donesl až k Bangovi.
Arogantně se usmál a odsunul se od stolu. Kluci jenom napjatě pozorovali, jak se zvedá ze židle a odchází. Jeho miska zůstala netknutá. Spolu s ním odešla od stolu i ta napjatá nálada, která tu po celou dobu jeho přítomnosti panovala.
„Co mu je?“ vyzvídal hned Youngjae.
„Asi dostal lopatou po hlavě a zblbnul.“ žvatlal Zelo a cpal si do pusy lžičku cereálií rozmáčených mlékem.
„Tohle je vážnější než zblbnutí.“ konstatoval Daehyun.
„Jo, tohle je totiž debilita.“ objasnil nám to všem Himchan.
„Takhle se ještě nikdy netvářil. Bojím se ho.“ prohlásil Zelo.
„Jak se můžeš bát vlastního leadera?“ nechápal Himchan.
„No…ale je fakt, že vypadá děsivě.“ souhlasil se Zelem Youngjae.
Jongup se ke mně naklonil a zašeptal: „Promluvím si s ním. Nezdá se mi, že by měl holku a nikomu to neřekl.“
„Ne!“ vykřikla jsem. Kluci byli tak zažraní do vášnivé debaty o děsivosti svého šéfa, že by si ani nevšimli, co mi Jongup říkal…kdybych ovšem nezařvala. Všichni kluci na mě upřeli své pohledy a zvědavě čekali, co zajímavého ze mě vyleze.
Ojaj! Holka, ty jsi opravdu vůl…kráva první kategorie!
Snažila jsem se zůstat klidná a nějak zakecat to, co jsem před chvilkou vykřikla na celý Soul. S přiblblým výrazem jsem se odplížila z kuchyně do našeho pokoje. Kluci se naštěstí mým výkřikem nezabývali moc dlouho a opět se vrátili k předchozí debatě. Bang ležel na posteli ve stejné pozici jako včera večer. Ta povýšenost a nadřazenost v jeho tváři se změnila ve zklamání a…bolest?
„Jdeš po večeři trénovat s Jongupem?“ zeptal se, jeho hlas zněl roztřeseně, jako by se bál odpovědi.
„J-jo. Proč?“
„Jen tak. Chtěl jsem…kdybys měla volno…ale to je jedno.“
„Co jsi chtěl?“ dožadovala jsem se odpovědi a dokončení toho, co už načal.
„Ale nic.“
S hlasitým povzdechem jsem zapadla do křesla.
„Proč jsi na mě takový?“ Já vím, že si se mnou nic nezačneš, ale aspoň se ke mně můžeš chovat normálně!
„Jaký?“
„Odměřený.“ A chováš se chladně, nadřazeně, povýšeně, arogantně a…a stejně tě miluju, idiote!
„Nejsem.“
„To vidím. Jestli mi chceš něco říct, tak mi to řekni!“
„Nechci.“
To ti opravdu nedochází, že mě bolí, když se ke mně tak chováš? Když se na mě tak povýšeně usmíváš a ani mi neřekneš důvod? Když se mnou najednou nemluvíš? Myslíš, že si nevšimnu, když po mně hážeš arogantní pohledy? To ti sakra nedocvaklo, že mi tím ubližuješ? Že tím rozbíjíš moje srdce na miliony malinkatých kousíčků? To toho chci tak moc, když chci, aby ses ke mně choval normálně? Jako předtím? Já nepotřebuju, abys mě obskakoval jak princeznu, mě by stačilo, kdybys na mě byl aspoň trošku milý! Nepotřebuju, abys mě nosil v náruči, mně úplně stačí, když se mnou budeš normálně mluvit! Opravdu je to tak těžké? Jestli se mnou máš nějaký problém, tak mi to řekni a já se ho pokusím odstranit! Ale to ne…ty budeš radši mlčet a dělat ublíženého! To je jediné, na co se zmůžeš? To se neodvážíš mi říct, proč jsi na mě najednou takový? Baví tě přehlížet mě jako vzduch?
„Tak mi sakra vysvětli, proč se mnou nemluvíš!“ zakřičela jsem rozčíleně. Doteď jsem to v sobě dusila, cítila jsem se jako sopka těsně před výbuchem.
„Já s tebou mluvím.“ vykulil překvapeně oči.
„Jo? Za celý den jsi na mě nepromluvil ani slovo!“
„Ale – “
„Když se mnou mluvíš, tak proč se na mě díváš jako bych byla blázen? Jako kdybych byla…nemocná, nebo já nevím…! Proč se ode mě straníš? Udělala jsem ti snad něco? Řekni mi to!“
„Nic se nestalo. Nic jsi mi neudělala. Já jen…to je jedno.“
„Vidíš? A to je přesně to, o čem mluvím!“ zakřičela jsem a do očí mi vhrkly slzy. Rychle jsem z pokoje vyběhla na chodbu a vtrhla do koupelny. Práskla jsem za sebou dveřma tak silně, že málem vyletěly z pantů, a zamkla jsem. Chvilku jsem nehybně stála a svírala v ruce klíč, pak jsem se otočila zády ke dveřím, opřela se o ně. Přes slzy jsem ani neviděla. Kolena se mi podlamovala, nedokázala jsem se udržet na nohou. Pomalu jsem se svezla na zem; ozvalo se tiché žuchnutí. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku, pevně si je objala pažemi, sklopila jsem hlavu a čelo si opřela o kolena.
Proč?! Proč je takový? Vím, že za tu bolest si můžu sama, ale on ještě přilévá olej do ohně! Proč to dělá? To jsem tak hrozná? Ale vždyť předevčírem se se mnou normálně bavil…objal mě…otíral mi barvy z tváře…tak proč tak najednou? Co se stalo? … Proč musím mít ráda zrovna jeho?
„Hyun Mi?“ ozval se z druhé strany dveří jeho tichý hlas. „Hyun Mi…já…“
„Jdi pryč!“ vzlykla jsem.
„Musím ti něco říct.“ namítl.
„Vypadni!“
Horké slzy mi stékaly po tvářích a zanechávaly za sebou vlhké cestičky, stejně jako střep v mém srdci za sebou zanechával hluboké, bolestivé rány.
On je dospělý…má holku…má ji rád…žije si svůj sen…miluje, co dělá…A já? Jsem dítě…se snem stát se známou b-girl…
Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla.
A vůbec…proč brečím pro někoho, kdo o mě ani nezavadí pohledem? Teda…zavadí, ale ne zrovna moc pěkným…Jongup měl pravdu! On nestojí za to, abych kvůli němu brečela. On si to nezaslouží.
Zvedla jsem hlavu a utřela si slzy. Mozek očividně pochopil a zastavil proudy slz stékající z mých zarudlých očí. Pokusila jsem se o úsměv, což mi na první pokus nevyšlo. Vyhrabala jsem se na nohy a stoupla si před zrcadlo. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, ale ani to nepomohlo. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla si pod sprchu. Pustila jsem horkou vodu a nastavila sprchu tak a nastavila kapičkám obličej. Horká voda smývala poslední stopy po slzách a přinutila mě přestat myslet na Banga, čímž trochu ztišila bolest v mém srdci. Nahmatala jsem čudlík a vypla vodu. Vylezla jsem ze sprchy, zamotala se do ručníku a než jsem vyšla, naposled jsem zkontrolovala svůj výraz v zrcadle. Než jsem se odhodlala vyjít ven, vypadal můj úsměv už docela věrohodně. Oči ale pořád prozrazovaly, co se skrývá za tou usměvavou maskou.
Dneska kašlu na trénink! Jongup to pochopí.
„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě Youngjae, který zrovna procházel kolem mě.
Já jen zavrtěla hlavou, jako že nic, protože jsem se bála, že když promluvím, hlas mě zradí a všechno na mě prozradí, a pokračovala do pokoje. Jednou rukou jsem si přidržovala ručník, druhou jsem tiše zavřela. Hodila jsem pohled na postel. Bang ležel na boku, oči zavřené, jeho hrudník se nadzvedával v pravidelném tempu.
Je tak krásný…roztomilý…Já ho prostě nedokážu vyhnat z hlavy!
Oblékla jsem si na sebe jeho tričko, nasála jeho vůni, a co nejopatrněji, abych ho nevzbudila, jsem si lehla vedle něj. Přetáhla jsem přes nás oba přikrývku a zadívala se do jeho tváře, koutky mi samy od sebe povyskočily nahoru. Bloudila jsem očima po jeho obličeji a snažila se přijít na to, proč ta změna.
Ach jo. A pak, že my holky jsme složité.
Neodolala jsem a konečky prstů ho pohladila po tváři. Hned na to jsem ztuhla překvapením. Na jeho tvářích ulpěly vlhké cestičky, takové, jaké zůstávají po pláči.
On…brečel?