3.kapitola
ZMATEK
„Nezapomínej, že je mezi vámi osm let. To je hodně.“ připomínal Bangovi Yongnam.
„Já vím… ale to nemění nic na tom, že ji miluju.“ zaslechla jsem Banga.
Původně jsem se šla do kuchyně napít, ale když jsem to uslyšela, přikrčila jsem se u zdi a poslouchala.
„No jak myslíš. Hlavně jí neubliž. Ani fyzicky, ani psychicky…“ kladl mu na srdce jeho bratr.
„Jí bych ublížit nedokázal. Nikdy.“ rozplýval se Bang.
„Já vím, ale kdyby náhodou…“
Bang mu věnoval škaredý pohled, ale pak se hned zasněně usmál.
Bang…má holku? To jsem si mohla myslet. Jsem naivní. Dyť je o tolik starší. Ale…já…vím, že ho znám teprve chvilku, ale…já ho mám ráda…
Ještě chvilku jsem poslouchala jejich rozhovor, než se mi do očí prodraly slzy. Snažila jsem se je zahnat mrkáním, ale nebylo to tak lehké. Vzdala jsem to a tiše vzlykla. Rychle jsem si přitiskla dlaň na pusu, aby mě kluci v kuchyni neslyšeli. Svezla jsem se na zem a dál tiše brečela. Slzy pořád ne a ne přestat téct.
Mluvil o ní tak krásně. On ji opravdu miluje…
„No, už půjdu.“ prohlásil Yongnam a odsunul židli.
Ten zvuk mě trochu vyděsil, protože mi došlo, že bych odsud měla co nejrychleji zmizet, nebo si mě všimnou. A to jsem za žádnou cenu nechtěla. Vyšplhala jsem se na čtyři a podél zdi se potichu odplížila do nejbližšího pokoje. Do Jongupova pokoje. Opatrně jsem zavřela dveře a omrkla, kdo všechno v pokoji je. Jenom Jongup. Daehyunova postel byla prázdná…a na zemi taky nebyl. Podívala jsem se na Jongupa uslzenýma očima.
„Hyun Mi?“ oslovil mě. „Stalo se něco?“
Zavrtěla jsem hlavou jako že ne, ale když se na mě podíval pohledem typu “tak to ti nevěřím, zlato“, vhrkly mi do očí nové vodopády slz.
„Mm-hm.“ fňukla jsem.
„Někdo ti ublížil?“ Slezl z postele a posadil se naproti mně. Zadíval se mi do očí a čekal, co odpovím.
Nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo, místo toho jsem si schovala obličej do dlaní. Když už jsem mlčela dlouho, chytil mě Jongup jemně za zápěstí a odtáhl mi ruce od obličeje.
„Hyun Mi, kdo ti ublížil?“
„Nikdo.“ kníkla jsem.
„Tak proč pláčeš?“
„Bang…“ začal jsem. „Já ho…mám ráda…ale…“
„Máš ráda…jako…miluješ?“ vydechl nevěřícně Jongup.
„Mm-hm. …ale on…on má holku…“
„To je hloupost. O tom bych musel něco vědět.“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Slyšela jsem, jak to říkal Yongnamovi.“
„A jsi si tím jistá?“
„Jo. Jsem naivní. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že - ?“
Jongup mě nenechal domluvit, místo toho mě pevně sevřel v náruči. Překvapeně jsem vykulila oči a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co a proč to dělá. Váhavě jsem kolem něj omotala paže a zabořila mu hlavu do ramene. Nechal mě zmáčet mu tričko slzama a jen mě hladil po zádech, zabloudil rukou i do vlasů.
„To bude dobrý…“ zašeptal.
Nebude. To nebude dobrý. Ne teď. Proč…proč zrovna Bang? Proč jsem se musela zamilovat zrovna do něho? Proč, když jsem věděla, že nemám šanci? Ale včera…včera…Proč zrovna on sakra?! Proč ne třeba Jongup? Nebo Daehyun? Ne, já blbá se musím zamilovat zrovna do něho! Tady je 6 kluků a já se zamiluju zrovna do toho zadaného! Ale…stejně jsem pro něj jenom dítě. Malá, blbá a naivní. On je dospělý. Já jsem dítě. Osm let. Tak proč to sakra moje srdce nechce pochopit?! Moje srdce je pěkný hajzl. Potřebovalo by nějaký alarm na zadané kluky, aby vědělo, do koho se může zamilovat a do koho ne. Určitě je s tou holkou šťastný a určitě jsou spolu dlouho.
„Neplač.“ tišil mě Jongup.
Dveře pokoje se rozletěly a dovnitř vešel leader.
„Neviděls Hyun Mi? Chci jí něco - “ zarazil se uprostřed věty.
Jongup zvedl hlavu a podíval se na leadera.
„Vy dva…?“
Při zvuku jeho hlasu jsem se ještě víc natiskla k Jongupovi a sevřela v pěstích jeho tričko. Nechtěla jsem, aby Bang viděl, že brečím.
Nesmí to vidět. Nesmí vidět, že brečím kvůli němu. Nesmí se dovědět, že ho miluju. Vysmál by se mi.
Bang na nás chvilku nevěřícně zíral, pak se otočil na patě a odešel. Já se znovu rozvzlykala.
„Ššššš. To bude dobrý…neplač.“ uklidňoval mě.
Jo…Kdy to bude dobrý? Za měsíc? Za dva? Za rok? Nikdy? Mně je jedno, kdy to BUDE dobrý! Já vím, že to NĚKDY dobrý bude! Ale já chci, aby to bylo dobrý TEĎ! Jenže…to nepůjde…
„No tak…Hyun Mi…“ Odtáhl mě od sebe a vzal můj obličej do dlaní, aby mi mohl pohlédnout do tváře.
„On nestojí za to, abys kvůli němu byla nešťastná. On si to nezaslouží.“ vtloukal mi do hlavy.
Tobě se to řekne…ty ho nemiluješ! No ještě aby jo…Měla bych přestat myslet…
„Usměj se. To ti sluší mnohem víc.“
Můj mozek asi pořádně nechápe rozdíl mezi slovem “úsměv“ a “pláč“, protože místo toho, abych se usmála, jsem se ještě víc rozbrečela.
„…ale to nemění nic na tom, že ji miluju.“ Ta slova se mi zaryla hluboko do srdce jako střep rozbitého zrcadla. Střep, který se s každou vteřinou posunuje hlouběji a hlouběji do mého srdce a způsobuje tak další a ještě větší bolest. Střep, který pomalu, ale jistě přetrhává ta tenká vlákna naděje…lásky…Střep, který za sebou nechá velkou jizvu…Ale dyť já si za to můžu sama. Kdybych nebyla tak naivní a blbá, tak by to teď tak nebolelo.
Jongupovi se ve tváři usadil smutný výraz.
„Hyun Mi…i když jsi tu chvilku, mám tě rád jako vlastní sestru…nerad vidím, když se trápíš.“
Překvapeně jsem vykulila oči, nezmohla jsem se na jediné slovo. Jongup mi palcem jemně utřel slzy z tváře a usmál se. Musela jsem vypadat opravdu vyjukaně, podle toho, jak pobaveně se tvářil. S úsměvem jsem ho bouchla po rameni.
„Jdu spát.“ oznámila jsem a zvedla se ze země. Přece jen už bylo docela pozdě.
„A neznásilni ho.“ mrkl na mě Jongup.
Vrhla jsem po něm vražedný pohled.
„Nesnaž se mě naštvat.“
Jongup nasadil nevinný úsměv, čímž přinutil moje koutky vyletět nahoru. Stiskla jsem kliku a vyšla na chodbu. Sotva jsem za sebou zabouchla dveře, úsměv z mé tváře zmizel a nahradil ho prázdný pohled.
Nedokážu se smát…Před Jongupem to bylo jednoduché, při těch ksichtech, co předváděl, ale teď…je to těžší, než jsem si myslela.
Zamířila jsem si to do našeho pokoje. Bang už ležel na posteli, ale nespal. Ruce složené za hlavou a zíral do stropu. V očích smutný odlesk. Doloudala jsem se až k posteli a bez jediného slova nebo pohledu na něj zalezla pod peřinu, která se povalovala na mé polovině.
No moment…dyť tady je jenom jedna peřina. On není zakrytý?
Nenápadně jsem po něm hodila očkem, abych si ověřila moji teorii. On si toho ale všiml a povrchně se ušklíbl.
„Potřebuješ něco?“
„N-ne.“ zakoktala jsem a rychle se otočila zády k němu. Posunula jsem se až na kraj postele, tak tak že jsem se nesvalila na zem.
Proč ten výraz? Proč tak najednou? Určitě s ní chodil už předtím, tak proč až teď? Že by se nějak dověděl, co k němu cítím? Ne, to není možné.
Zavrtala jsem se do peřiny, zavřela oči a snažila se z hlavy vyhnat myšlenky na Banga. No ony ne a ne vypadnout z mého mozku a dát mi aspoň na noc pokoj, abych se mohla vyspat. Bang se zvedl, sebral z křesla plyšovou deku, vrátil se na postel a zahrabal se do ní.
Ach jo. Je to divné. Co mu je? To, že má holku, přece ještě neznamená, že na mě musí být hnusný…ne, hnusný ne…spíš…chladný…odměřený…chová se povýšeně…jako by si říkal „přece se nesnížím k tomu, abych spal pod jednou peřinou s malou holkou“. A to mě na tom štve nejvíc.