2.kapitola
MOKRÉ OBLEČENÍ SBLIŽUJE
„Zlato…miláčku…srdíčko…medvídku…broučku…kocourku…VOLE, VSTÁVEJ SAKRA!“ zařvala jsem Bangovi do ucha, když odmítal reagovat na jakékoli jemné způsoby buzení a mně už došla trpělivost. Daehyun ho zkoušel budit asi půl hodiny…bezúspěšně. Tak tím pověřil mě a šel vzbudit ostatní.
„Sklapni, Daehyune.“ ohnal se rukou, ale já se mu vyhla.
„Já nejsem Daehyun.“ zavrněla jsem mu do ouška a hned na to ho bouchla polštářem. „Zvedej se!“
„Pšššt!“ zahučel do polštáře a strhl mě vedle sebe.
„Pusť mě!“ Ne! Drž mě! Chci, abys mě držel. Je to…příjemné.
„Spi.“ zamumlal Bang a přitiskl si mě k sobě, abych ho nemohla znovu bouchnout polštářem nebo něčím jiným, co by zrovna bylo po ruce. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale moje tělo mě odmítalo poslouchat. Srdce mi bilo čím dál tím rychleji a tváře nabíraly rudý nádech.
Já…jsem nervózní. Proč jsem nervózní? Je to kvůli němu? Je to vůbec možné, když ho znám den? No, asi jo…Mě to srdce snad vyskočí…
Bang se najednou vymrštil do sedu jak na pružince.
„Jak to, že nejsi ve škole?“
„Je sobota.“ ušklíbla jsem se, využila té situace, že se aspoň posadil, zapřela se mu rukama do zad a sunula ho z postele. On mi v tom nijak nepomáhal, spíš si ještě chtěl lehnout, ale to už jsem mu nedovolila. Nemilosrdně jsem ho dostala z postele a dotáhla jsem ho až do kuchyně.
„Dobré ráno!“ křičel Jongup.
„Dobré…“ zafuněla jsem s námahou.
„Jak ses vyspala?“ vyzvídal Himchan.
„Dobře.“ Hlavně, když si mě Bang v noci přitáhl k sobě. Spal, ani o tom nevěděl, ale i tak…ten pocit…
Hodila jsem Banga na nejbližší židličku a sama se posadila vedle Jongupa.
Naházela jsem si na talířek všechno, co vypadalo poživatelně, a s chutí se pustila do jídla. Jongup vykulil oči.
„To všechno hodláš sníst sama?“ divil se.
„Mm-hm.“ přikývla jsem s plnou pusou.
„Co kdybychom šli po snídani trénovat? Můžeš mi ukázat, co umíš.“ usmál se na mě mile.
Nasucho jsem polkla.
„Ty se mně budeš smát.“
„Proč?“
„Protože…no…“
„Nebudu. Slibuju!“
„Hele, a nezapomněli jste náhodou, že máme odpoledne focení, že ne?“ připomněl klukům leader.
„Jéé…“ zakoulel Jongup očima a Daehyun hlasitě vzdychl.
No, vidím, že se jim tam opravdu chce.
Škodolibě jsem se usmála.
„No moc se nesměj, ty jdeš s náma.“ oznámil mně Bang.
„Cože? Proč?“
„Protože bych tě tu nenechal samotnou, abys to tu vytopila nebo zbořila.“
„Tak dík za důvěru.“ zamumlala jsem ublíženě.
Bang se jenom ušklíbl a zakousl se do jabka.
---po focení---
No…vypadala jsem jako duha. A to doslova. Kluci se totiž na focení museli počmárat neonovýma barvama. No, a když focení skončilo a barvy zůstaly, prostě se rozhodli je vypotřebovat na mě. Himchan s Youngjaem mě chytli ruce za zádama, abych se nemohla bránit a ti zbylí čtyři inteligenti po mě začali čmárat. Vyžívali se v tom jak děti ve školce. Obzvlášť Jongup a Bang – ten nejstarší, který by měl být nejrozumnější. Jen tak mimochodem – když po mně mohl čmárat, oči mu zářily jak malému dítěti u vánočního stromečku. Když mu ale Jongup oznámil, že se mnou ještě chce zajít do zkušebny, abych se předvedla, úsměv mu z tváře zmizel a naprosto vážně nám oznámil, že tam půjdeme pěšky, protože auto si berou oni. Kdybych se aspoň mohla umýt! Ale oni mě odmítali pustit k umývadlu, takže tak musím zůstat, dokud se nevrátíme domů. Opravdu skvělé, když se za mnou všichni otáčejí, protože: zaprvé – jdu vedle Jongupa a zadruhé – vypadám jak duha! A svítící duha! A to jsme teprve vyšli ze zkušebny a ušli ani ne sto metrů směrem domů.
„Jongupe? Zdá se mně to, nebo začíná pršet?“ zeptala jsem se a nastavila obličej kapičkám deště.
„Nezdá.“ zavrčel, natáhl si kapuci hluboko do čela a zrychlil krok.
„Hej! Já nemám raketku!“ zaprotestovala jsem a doběhla ho.
Po chvilce už jsem ale utíkala naprosto dobrovolně. Déšť pořád sílil, takže než jsme doběhli domů, teklo z nás, že bysme se dali ždímat a klepali se jak ratlíci. Jongup se ani nemohl trefit klíčem do zámku.
„Dělej!“ poháněla jsem ho a přešlapovala z nohy na nohu. Konečně se mu to povedlo a my vpadli do tepla.
„No konečně!“ křikl Bang z kuchyně a nakoukl do chodby. „Už jsem myslel, že – Panebože, vy vypadáte!“ zhrozil se, když postřehl, v jakém jsme stavu.
„Převléct! Okamžitě!“
„Bez tebe by mě to nenapadlo.“ ušklíbl se Jongup a vydal se do svého do pokoje.
„Ale j-já n-nemám d-d-do čeho.“ drkotala jsem zubama. Jediné oblečení, které jsem tam měla, bylo to, co jsem měla na sobě.
„Poď.“ Bang mě drapl za zápěstí a táhl mě do našeho pokoje. Otevřel skříň, chvilku se v ní přehraboval a pak mně hodil svoje černé tričko. Odešel z pokoje a já se hned začala vyslékat z mokrých věcí. Najednou bez zaklepání vtrhl zpátky. Byla jsem jen ve spodním prádle, a tak jsem přes sebe rychle přetáhla peřinu. Bang se usmál a přisedl si ke mně. Ručníkem mi pořádně vysušil vlasy a zadíval se mi do obličeje. S širokým úsměvem mi z tváře a krku začal otírat zbytky barev. Vyžádal si, abych vytáhla ruce zpod peřiny, aby mi mohl umýt barvu i z nich.
Je tak hodný. Ten úsměv…Já budu slintat! Ne, já se rozpustím…
Když se začal věnovat oblasti klíčních kostí, cítila jsem srdce až v krku. Bilo jako splašené a navíc tak hlasitě, že to Bang určitě slyšel. Zčervenala jsem a sklopila jsem pohled k jeho ruce. Odtáhl se ode mě a otočil se zády.
„Obleč se.“
Poslechla jsem, bylo mně upřímně jedno, jestli se bude dívat, protože mně byla taková zima, že jsem dokázala myslet jenom na to, jak se zahřát. Bang, jako by mi četl myšlenky, se otočil, zrovna když jsem si přetáhla tričko přes prsa, a přitáhl si mě do náruče.
„C-co to děláš?“ nechápala jsem a ještě víc jsem zrudla.
„Snažím se tě zahřát, aby ses nenachladila.“ starostlivě se usmál a položil se i se mnou na postel. Přetáhl přes nás přikrývku a přitiskl si mě těsněji k tělu. Dlaní mě hladil po zádech, zajel i do vlasů, aby mi je rozcuchal a v očích mu šibalsky zajiskřilo. Bouchla jsem ho pěstí do ramene, ale on to ani necítil.
„Nezlob.“ usmál se, div se mu ta pusa nerozjela kolem celé hlavy.
Schovala jsem ruku pod peřinu a natiskla se na něj ještě víc. Rukama jsem se opřela o jeho pevnou hruď a nenápadně nasála jeho vůni.
Panebože…nádherně voní. Já se asi zblázním štěstím!
Spokojeně jsem zavřela oči a dál vnímala jenom jeho dlaň na svých zádech.
„Lepší?“ zeptal se tiše.
„Mm-hmmm.“ zavrněla jsem.
Bang ze mě stáhl ruku a vyhrabal se z postele. Škaredě jsem se na něho podívala, načež se jen zasmál a odešel.
Hm! No moment…proč mně vadí, že odešel? ÁÁÁ…já blbnu. Ne, neblbnu. Mám ho ráda. To je horší, než kdybych zblbla, protože…jsem pro něj malá. Možná mě má rád tak maximálně jako malou sestru, ale to je tak všechno. Ach jo. Jsem naivní. Jsem blbá. Dyť mně je 15, jemu 23. Kdyby naivita kvetla, byla by ze mě už dávno botanická zahrada.
Už jsem usínala, když zavrzaly dveře. Pootevřela jsem jedno oko, abych omrkla situaci. A málem mně to oko vypadlo. Před šuplíkovou skříní se v klidu promenádoval Bang s ručníkem kolem boků. Nic víc na sobě neměl. Nasucho jsem polkla a otevřela i druhé oko. Hltala jsem ho pohledem, nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, ani když z šuplíku vytáhl trenky a shodil ze sebe ručník, aby si je mohl obléct. Sice stál zády ke mně, ale i tak…ten pohled…
Panebože! Vím, že bych neměla…ale byla bych vážně divná, kdybych odolala pohledu na to božské tělo.
Byla jsem tak zažraná do hypnotizování Banga, že jsem si ani nevšimla, že už se skoro otočil. Rychle jsem zavřela oči a předstírala, že spím.
Já jsem přece hodná holka. Nikdy bych ho nešpehovala, jak se obléká. Nikdy!
Měla jsem co dělat, aby se mi tvář nezkroutila do úšklebku, ale zvládla jsem to. Cítila jsem, jak se prohla matračka, když si Bang lehl vedle mě. Vtiskl mi polibek na čelo.
„Herečko.“ zasmál se tichounce.