SVĚDEK
---
„Zabijte mě, ale moji ženu nechte. Byl to můj nápad založit nakladatelství. Ona je nevinná! Megan, UTEČ!“
Kuchyní prolétl hlasitý výstřel a hned po té se ozval mamčin vyděšený výkřik: „Paule!“ Druhý výstřel. Pak všechno utichlo.
„Kde je ta holka?“
„Nevím, někam utekla.“
„Musíme ji najít a zbavit se jí. Viděla nás; nemůžeme si dovolit riskovat, že by nás práskla.“
Do očí mi vhrkly slzy strachu, z hrdla se mi draly zrádné vzlyky. Rychle jsem si přitiskla ruce na pusu a snažila se být zticha. Srdce mi bylo jako splašené. Krčila jsem se v rohu skříně mezi bundami a doufala, že mě tady nenajdou.
„Kdepak jsi, maličká?“ ozval se z kuchyně úlisný mužský hlas.
Zavřela jsem oči a modlila se, aby mě nenašli. Slyšela jsem postupně se vzdalující kroky, takže se mi trochu ulevilo. Ale ne na dlouho. Kroky se najednou otočili, někdo pomalu a tiše otevřel dveře do pokoje a vešel. Chvilku bylo zase ticho. Nejspíš se rozhlížel. Pak se kroky začaly přibližovat k mému úkrytu. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale věděla jsem, že nemůžu, že bych se okamžitě prozradila a tím si i podepsala rozsudek smrti. Kroky utichly.
„Vím, že jsi tady, broučku.“
Srdce se mi na okamžik zastavilo, nedokázala jsem zadržet tichý vzlyk. Vrah se několika rychlými kroky přesunul ke skříni. Znovu jsem si přitiskla ruce na pusu, bála jsem se i dýchat. Nohy jsem si tiskla k hrudníku.
Ulicí se rozezněl zvuk policejní houkačky. Záchrana!
„Kurva!“ zanadával jeden z mužů a rychlými kroky odešel z pokoje. „Do prdele! Maxi! Mizíme! Hned!“
„Ale co ta holka?“
„Vyser se na ni! Musíme zmizet!“
A pak na okamžik všechno utichlo. Kroky, hlasy, houkačka, hluk z ulice…všechno. To uši drásající ticho narušila hlasitá rána a těžké kroky. Vracejí se? Problesklo mi v ten moment hlavou. Dveře od skříně se pomalu otevřely. Neměla jsem ani odvahu vzhlédnout k člověku, který stál nade mnou. Po chvilce jsem se odhodlala a opravdu pomalu zvedla hlavu. Muž v černé uniformě, soucitně se na mě usmál. Věděla jsem, proč ten úsměv, ale můj mozek si to nechtěl připustit.
„Neboj se, neublížím ti. Už jsi v bezpečí. Všechno je v pořádku.“ řekl jemně a shýbl se ke mně, aby mě vzal do náruče.
„Kde je maminka?“
Policista se prudce nadechl, nevěděl, jak mi to má říct.
„Víš…tvoji rodiče…odešli…na lepší místo. Teď je jim líp. Jsou v pořádku.“
„Je jim líp beze mě?“ zeptala jsem se se slzami v očích.
„Ne, broučku, to ne. Stýská se jim po tobě, ale už se nemůžou vrátit. Pořád na tebe myslí. Vždycky na tebe budou myslet. Milují tě.“
„A kdy je zase uvidím?“
„Eh…no…víš, teď to není možné, ale jednou se s nimi určitě zase potkáš. Někdy…“
---
Stála naproti vraha jejích rodičů, tváří v tvář, v bytě, kde se to před dvanácti lety stalo. Tehdy Sophii byly čtyři. Pořád tomu nemohla uvěřit.
Tak dlouho jsem ho chtěla najít, pomstít se…zabít ho. A teď…stojí tu přede mnou s revolverem v ruce. Je tohle konec? Zabije mě taky? Nejspíš ano…Ale ještě než to udělá, chci aspoň vědět, proč…proč zabil mé rodiče.
„Zabil jste moje rodiče. Proč?“ zeptala se.
„Proč? Vlastnili jsme s bratrem nejúspěšnější nakladatelství v Londýně. Jenže po nějaké době se objevila konkurence – tvoji rodiče. Naše nakladatelství začalo pomalu přicházet o spisovatele. Všichni se najednou hrnuli k tvým rodičům. Opravdu nedokážu pochopit proč. My jsme byli lepší, větší, známější. Ale skoro všichni naši spisovatelé od nás odešli. Začínali jsme krachovat. Za to tvým rodičům se neskutečně dařilo. Měli ty nejlepší autory, jejich nakladatelství bylo ze dne na den známější. Na nás všichni zapomněli. Chápej - tvoji rodiče prostě museli zmizet. Nedovedu si představit tu ostudu, kdyby nás v tak krátké době zničil někdo, kdo se teprve přistěhoval. Nepřežil bych to. Trvalo nám s bratrem roky, než jsme vybudovali naši společnost. Začínali jsme od nuly, z úplného dna. Postupně jsme se vypracovali až na vrchol. A pak přijdou tvoji rodiče a prostě nám přeberou spisovatele. To jsme prostě nemohli dovolit. A tak jsme se jich museli zbavit. Chtěli jsme, aby to nakladatelství zrušili a odstěhovali se, ale oni si nedali říct.“
„Vyhrožovali jste jim?“
„Nenazval bych to přímo vyhrožováním. Chtěli jsme se domluvit. Ale tví rodiče byli až moc tvrdohlaví. Chápej, museli jsme to udělat, zabít je.“
„Jak jste mohli? Kvůli nějakému debilnímu nakladatelství jste zabili dva nevinné lidi a chtěli jste zabít malé dítě, které o ničem nemělo ani tušení! Jak jste mohli…?!“
„Jednoduše.“ zazněla prostá odpověď. „A ty toho víš až příliš. Jistě víš, jaké nebezpečí pro nás představuješ.“
„Chm!“
„Chytrá holka.“ Zvedl ruku s revolverem a namířil s ním na Sophii.
„Sophie!“
Trhla hlavou dozadu. Dveře od bytu se rozletěly a dovnitř vpadl zadýchaný Alex. Jakmile uviděl scénu odehrávající se přímo před ním, zarazil se, ve tváři nechápavý a vyděšený výraz.
„C-co se to tu děje? Sophie? Kdo je ten chlap?“
„Vypadni, Alexi!“ zařvala na něj Sophie.
„Cože?“
„Vypadni! Hned!“
„Co se to sakra děje?“ dožadoval se Alex vysvětlení a pořád stál ve dveřích jak solný sloup.
„Do prdele, Alexi, vypadni odsud! Aspoň jednou udělej, co po tobě chci! UTEČ! HNED!“ Sophie si mohla vykřičet hlasivky, ale Alex se ani nepohnul. Jen dál vyjeveně hleděl na Sophie a vraha jejích rodičů a snažil se nějak si to vysvětlit. Marně.
„Proč? Sophie…“ Alexův hlas byl tichý, prosebný, milující.
„Alexi…“ zašeptala poraženě. „Miluju tě, idiote.“ vydechla.
„Ale no tak, to by stačilo ne?“ prolomil okamžik ticha onen úlisný hlas. „Dost bylo srdceryvných výlevů. Jsi stejná jako tvůj otec.“
Sophie se hořce usmála, v utrápených očích plných bolesti, lásky a strachu ze smrti, z toho neznáma co bude následovat, nekonečného strachu o Alexe…v těch nádherných nevinných se jí zaleskly slzy, pohled jí ztěžkl.
„Miluju tě.“ zamumlala naposled. Hned na to prolétla kuchyní kulka.
„Ne!“ vykřikl Alex. Ale už bylo pozdě. Kulka se Sophii zaryla hluboko do hrudi a tím ukončila její krátký život. Její bezvládné tělo se zhroutilo k zemi přímo před Alexovýma vyděšenýma očima.
„Sophie…SOPHIE!!“ Alex se k ní chtěl vrhnout, do očí mu vhrkly slzy; nechtěl uvěřit, že se to doopravdy stalo, že je opravdu mrtvá, ale…Druhý výstřel. Druhá kulka. Druhý mladý nevinný život skončil. Místností se rozhostilo ticho. Děsivě klidné, mrazivé ticho. Narušovalo ho jen sotva slyšitelné tikání neúprosných hodinových ručiček.
„Měl jsi ji poslechnout a utéct.“ pronesl vrah ledově chladným hlasem a spustil ruku s revolverem podél těla.