bez nadpisu
Omlouvám se, že sem nenapsala povídku na přání, ale mám toho teďka hodně do školy a nemám na psaní moc čas. :/
Jenny
Místností se rozléhala tichá pomalá, až melancholická, ale uklidňující hudba. Nutila lidi na chvilku se zastavit v tom věčném honu za hloupostmi, vypnout a zamyslet se. Přemýšlet, co je pro ně opravdu důležité, jaké jsou jejich sny, přání, touhy. Nutila je přemýšlet o lásce, přátelství, žárlivosti, nevěře, falešných slibech, lžích, všemožných polopravdách, nenávisti a pomstě. Zamyslet se nad tím, komu ublížili, kdo ublížil jim, koho milovali, kdo miloval je a kdo je zradil nebo koho ztratili. Ve vzpomínkách se vrátit do dob, kdy mohli něco udělat jinak – líp – a kdy už víc udělat nemohli.
Lucy ležela uprostřed tmavé místnosti v kaluži své vlastní krve a zírala na strop. Věděla, že umírá, že jí zbývá posledních pár minut, než její srdce přestane bít. Věděla, že nikdo nepřijde a nepomůže jí. Věděla, že je v budově sama. Sama umírající v horké letní noci. Jen ona a hudba. Bála se. Nechtěla umřít. Netušila, co ji čeká na druhé straně a jestli vůbec nějaká druhá strana existuje. Nechtěla odejít. Chtěla zůstat tady, se svými přáteli. S těmi, kteří při ní vždycky stáli, kteří ji podrželi a byli tu pro ni, i když to s ní občas bylo těžké; díky kterým pořád stála na nohou a šla dál za svými sny. Ne s těmi, kteří ji odkopli kvůli novým přátelům a nakonec se na ni ještě obrátili s tím, že je mrzí, že je odkopla ona. Ne, po nich se jí stýskat nebude. Takové „přátele“ nechce. Když nepotřebovali oni ji, nepotřebuje ani ona je. Má přece nějakou hrdost. Nebude se plazit před někým, kdo ji zahodil jako žvýkačku. Naopak. Ukáže jim, že je jí bez jejich falešných řečí líp.
Ležela nehybně, se zavřenýma očima, soustředila se na hudbu. Najednou jí přišlo, jako by na ní nikomu nezáleželo. Matka ji pořád za něco kritizovala, věčně se jí na ní něco nelíbilo. Už si ani nepamatovala, kdy ji naposled povzbudila v něčem, co dělala, pořád ji jenom shazovala, že na to nemá, že jí nic nejde, že si ji v budoucnu nedovede představit. Ať udělala cokoli, ať se snažila sebevíc, vždycky byla ta špatná. Ale proč? Protože odmítala nechat se ponižovat a urážet od každého, komu se zachtělo? Protože měla občas jiný názor na věci než ostatní? Protože neskákala, jak ostatní pískali, ale - jak o ní říkala její matka - „byla vzdorovitá“? Protože měla svou hlavu a věděla, co chce a šla si za tím? Protože když si něco vzala do hlavy, tak od toho neustoupila, ani když jí ostatní říkali, že je to hloupost a že na to nemá? Protože si už nepouštěla k tělu lidi, kteří ji zradili? Protože nevěřila těm, kteří uměli jen slibovat, ale plnit sliby ne? Těm, kteří slíbili, že nic neřeknou a druhý den to všem řekli? Těm, kteří si upravovali všechno, co se stalo, aby ona vypadala jako mrcha? Těm, kteří se k ní chovali jako k hadru na podlahu?
Jediné, co chtěla, bylo, aby našla někoho, kdo se k ní bude chovat hezky, bude se o ni zajímat, kdo si jí bude vážit, kdo ji bude milovat. Někoho, kdo by ji objal, kdyby jí bylo do pláče a nevyptával se na tisíce věcí, proč chce brečet. Někoho, kdo ji bude držet za ruku, když se bude bát. Někoho, kdo tu pro ni vždycky bude. Chtěla lásku.
Pomalu otevřela oči a po tvářích se jí začaly kutálet hořké slzy.
Po tom, jaký kus cesty ušla ke svému snu, se takhle vzdá? Jen tak si umře, aby pak na jejím hrobě všichni ti falešní „přátelé“ říkali, jak ji měli rádi, jak jim na ní záleželo, co všechno by pro ni udělali, kolik krásných věcí spolu prožili a jak byla skvělý člověk? Aby je pak všichni utěšovali a utírali jim slzy, když budou předstírat, jak je jim to strašně líto? Ze všech těch přetvářek už jí bylo zle. Ale tohle přece není ona, ona se nevzdává. Nikdy. Vždycky bojovala až do konce. A tak to bude i teď. Ještě je příliš brzo, aby odešla a vyklidila pole těm, kteří ji chtějí vidět trpět a aby opustila ty, kteří ji milují. Musí být silná, musí bojovat. Teď. Tady. Ona se nevzdá. Neprohraje.