Vzpomínky
doufám, že následující kratičká povídka, ke které mě inspirovala níže uvedená písnička, se vám bude líbit :)
http://www.youtube.com/watch?v=q3TKGKF7pIU
Překulila mě pod sebe a vyhoupla se do sedu na mé břicho. Prsty si propletla s mými a usmála se. Zadíval jsem se do jejích tmavých, skoro černých, očí, pak můj pohled sjel k jejím hebkým rtům, které přímo vybízely k polibku. Uvolnila si jednu ruku a začala mě hladit po hrudi a po břiše. Chvíli jenom špičkami prstů zlehka přejížděla po hrudníku, pak celou dlaní sjela na břicho. Bylo to příjemné…pro oba.
„Jongupe!“ vykřikla a rozběhla se ke mně. Doslova na mě skočila, objala mě kolem krku, nohy mi omotala kolem boků, hlavu mi zabořila do krku. Já ji chytil pod zadkem, aby nespadla, nosem jsem jí jemně přejel po vlasech a nasál její dokonalou vůni.
„Ji Ae…“ zašeptal jsem.
„Chyběl jsi mi.“ řekla a malinko se ode mě odklonila, aby mi viděla do očí. Její rozzářené oči a šťastný úsměv mě také přinutily se usmát.
„Vždyť jsem byl pryč jenom týden.“ namítl jsem s úsměvem.
„To nevadí.“ zamumlala.
„Jongupe? Jsi si jistý, že se to dá jíst?“ zeptala se nejistě, když nahlédla do hrnce, ve kterém jsem vařil omáčku.
„Ty o mých kuchařských dovednostech pochybuješ?“
„Já? Ne! Samozřejmě že ne! To by mě ani nenapadlo! Ale víš…no…když ono to nevypadá zrovna dvakrát lákavě a navíc to strašně smrdí.“
„Pusť tu peřinu!“ zavrčela výhružně, z očí jí šlehaly blesky.
„Mm-mm.“ zavrtěl jsem hlavou.
„Fajn! Jak chceš!“ Vyhrabala se z postele a naštvaně odpochodovala do obýváku na gauč. Barevné polštářky naskládala na jednu hromadu, aby si na ně mohla lehnout, vrátila se do pokoje, sebrala ze židle deku a šla zase zpátky do obýváku. Pár vteřin poté zmizela v hlubinách gauče, zachumlaná v dece. Koutky mi vyletěly nahoru do úsměvu, byla tak roztomilá.
„Promiň, ale ty…jsi rozkošná, když se zlobíš.“ zasmál jsem se.
„Hm.“ ozvalo se z hromady polštářků.
„Pořád se na mě zlobíš?“ Přestal jsem se smát a snažil se, aby můj hlas zněl smutně.
„Hm.“
Přešel jsem před gauč, vymotal ji z deky, zvedl ji do náruče a odnášel ji zpátky do pokoje.
„Pusť mě!“ bránila se. Položil jsem ji na postel a lehl si nad ni, jednou rukou jsem se zapřel o postel, abych ji neumačkal. Volnou rukou jsem ji něžně pohladil po tváři.
„Miluju tě.“ zašeptal jsem.
„Já tebe víc.“ usmála se.
„Mmmm.“ zavrněla ze spánku, přitiskla se těsněji ke mně a přehodila si přese mě nohu.
„Jongupe…“ zamumlala sladce.
„Ano, lásko?“ zeptal jsem se tiše a pohladil ji po vlasech.
„Miluju tě.“
„To si uklidíš! V té kuchyni to vypadá jak po výbuchu atomovky!“ nadávala Bangovi, který se válel na gauči a kýval hlavou jak nemocný osel.
„Já už toho mám dost! Nebudu po vás pořád uklízet!“ rozčilovala se. Přišel jsem k ní, propletl si prsty s jejími
a zezadu ji objal kolem pasu.
„Nerozčiluj se. Úsměv ti sluší mnohem víc.“ zašeptal jsem jí do ouška. Otočila hlavu, já se naklonil a začal ji líbat.
„Běžte do pokoje!“ posílal nás Bang pryč, ale my se nenechali ničím vyrušit. Ani leaderem.
To všechno je pryč. Tolik krásných vzpomínek. Říkávala jsi: „Nikdy o tebe nechci přijít. Neopustím tě. Nikdy. Budeme navždycky spolu.“ Tak proč jsi mě teď opustila? Říkala jsi přece navždycky. Měli jsme tak málo času…PROČ?! Proč se to muselo stát? Proč tobě?! Proč ne mě? Proč mám žít bez tebe?! Pořád tě miluju. A vždycky budu. NAVŽDYCKY zůstaneš v mém srdci. V mých vzpomínkách. Vždycky tě budu milovat. Nikdy na tebe nezapomenu. Přišla jsi do mého života…a zase jsi odešla. Jak mám žít bez tebe? Jak to mám vydržet? Tu děsivou samotu a nesnesitelnou bolest, která se usadila v mém srdci a pokouší se vyplavit mou lásku k tobě. Bez tebe se utápím v chladné temnotě, ze které není úniku. Chybí mi tvůj úsměv, tvoje hluboké oči, tvoje hebké rty, tvoje jemné ruce, tvůj hlas…chybíš mi TY! Chci tě zpět! To není spravedlivé! Jiné páry pro sebe mají celý život a neváží si toho, neví, jaké mají štěstí. Ale já…chtěl jsem pro nás dva víc času. Mnohem víc, než nám bylo dopřáno. Věčnost. Chci tě znovu pohladit po vlasech, políbit tě, vzít tě do náruče, chci cítit tlukot tvého srdce na mé hrudi a tvůj horký dech na mém krku když jsi mě objala, chci slyšet tvůj smích, chci tě obejmout. Chtěl jsem tě hýčkat a rozmazlovat si tě…dal jsem ti své srdce. Každá vzpomínka na tebe bolí, každá vzpomínka je jako dýka zabodávající se hluboko do mého srdce. Bolí to tak moc! Ale i přesto je to to jediné, co mi po tobě zůstalo. To jediné, co mi nikdo nemůže vzít. I když bolí, jsou krásné. A v nich budeš žít navždycky. Proč jsi nepočkala, až pro tebe přijedu? Proč jsi musela jet tím zatraceným autobusem?!
Někdo mi položil ruku na rameno.
„Všem nám moc chybí. Všichni jsme ji měli rádi.“ řekl tiše Bang. Nedokázal jsem ze sebe dostat jediné slovo. Po tvářích mi stékaly hořké slzy, z mého hrdla unikaly tiché vzlyky, které jsem nedokázal zastavit. Ani jsem se o to nepokoušel. Stejně by to bylo zbytečné. Udělal jsem krok dopředu a hodil na její rakev rudou růži.
Přesně takovou barvu mívaly její rty, když jsem ji líbal, její tváře, když se červenala, to byla její oblíbená barva.
„Miluju tě.“